Bývalý generální manažer Miloslav Šimon definitivně opustil klub

KLUB PŘEVZAL S DVOUMILIÓNOVÝM DLUHEM

Po sezóně v roce 2007 se žďárský hokej ocitl v kritické situaci a prakticky před úplným krachem. Po předchozích letech, kdy se bývalá vedení snažila za každou cenu klub udržet a hrát druholigovou soutěž, zíval na nové vedení v pokladně více než dvoumilionový dluh a jak se později ukázalo, i řada kostlivců ve skříni. Staré vedení odstoupilo a hledalo se, kdo se klubu v této složité situaci ujme. Bylo vyhlášeno výběrové řízení na pozici generálního manažera, které vyhrál Miloslav Šimon. A v tomto článku, který je součástí poděkování klubu za jeho dlouholetou práci, se dočtete především něco o jeho nelehkých začátcích ve funkci.

Po zvolení nového vedení klubu nezbývalo mnoho času a bylo nutné rozhodnout, co dál. Buď jít do obrovského rizika a pokračovat ve 2. lize s vědomím, že se možná ani sezóna nedohraje a klub to definitivně pohřbí, nebo zvolit tzv. ozdravnou cestu s nejistou, ale přeci jen trochu reálnou nadějí na přežití a vyhlídkou na budoucí návrat na výsluní. Po dlouhých debatách i sporech nakonec padlo rozhodnutí, které prosazoval právě nový manažer Šimon, zvolit druhou variantu s tím, že bude cílem co nejrychlejší návrat do druhé ligy. To znamenalo několik hodně důležitých úkolů a kroků, se kterými se musel nový šéf klubu během letní přestávky popasovat.

Jedním z nich bylo jednání s hráči stávajícího kádru, při kterém bylo snahou je přesvědčit, aby zůstali v týmu i v krajské soutěži a přijali jednak výzvu k boji o postup, a v neposlední řadě také aby byli ochotni přistoupit na nové, velmi skromné, ekonomické podmínky. To se povedlo a byl to jeden z prvních úspěchů Miloše Šimona ve funkci. Nebylo to jednoduché, protože v týmu byla řada hráčů, kteří dostali zajímavé nabídky z jiných klubů. Ovšem manažerovi se podařilo hráče přesvědčit a namotivovat a až na pár výjimek nakonec zůstal kádr pohromadě. Nesmírně důležité bylo to, že jako správný kapitán zůstal na lodi lídr Jirka Plachý a jeho parťák Martin Sobotka, kteří měli být hlavními tahouny mužstva.

ROK V KRAJI A RYCHLÝ NÁVRAT DO 2. LIGY

Dalším úkolem bylo získání odpovídající soutěže. Prodej druholigové licence znamenal automatický sestup do „kraje“ a geograficky jsme měli patřit do tehdy společné soutěže krajů Vysočina a Jihomoravského. Jenomže to nebylo pro žďárský klub příliš zajímavé a to hned z několika důvodů, především pak z důvodů výkonnostních. Vzhledem k plánům na brzký návrat do 2. ligy bylo potřeba zajistit soutěž, která bude co nejkvalitnější a co nejvíce se svou úrovní bude blížit vyšší soutěži. Zároveň bylo nutné stále počítat ekonomicky, tedy s dojezdovými vzdálenostmi a v neposlední řadě s určitou diváckou atraktivitou. Tyto podmínky naplňovala krajská liga Pardubického kraje, ale nebyla to vůbec snadná věc. Nepřálo tomu vedení krajského svazu Vysočina, které nás muselo „uvolnit“, a ani některé kluby z Pardubicka případný příchod nového silného soupeře příliš nepodporovaly. Ale nakonec i s tímto se šéf žďárského klubu popral na jedničku a dveře do preferované soutěže se otevřely.

Třetím a nejdůležitějším bodem byl vlastní prodej licence. A nakonec z toho byl doslova manažerův „majstrštyk“. Po řadě nabídek se už pomalu rýsovala dohoda s Kutnou Horou, a to za již tak velmi zajímavých podmínek, kdy cena byla cca na dvojnásobku, než se v původních plánech předpokládalo. V tom však do hry vstoupil další silný zájemce a Šimon cenu vyšrouboval ještě o level výše. Kutná Hora jej nakonec stejně přeplatila, ale za cenu, kterou by zřejmě roky předtím a ani potom už nikdo nedal. SKLH tak získal první nesmírně důležitou finanční injekci. A největším paradoxem se stalo to, že takto vysokou částku za „postup“ zaplatil klub, jenž hned po první sezóně z 2. ligy spadl zpět do kraje a naopak Žďár se vrátil „zadarmo“ zpět.

založení Sportovní komise

To bylo první horké léto manažera ve funkci, ale tím to rozhodně nekončilo. Naopak, splnění cíle hned v první sezóně a návrat zpět do 2. ligy znamenal opět vyšší ekonomické potřeby i organizační nároky. Získávání finančních prostředků, ale také hráčů, kteří budou ochotni hrát za nebývale skromných podmínek, bylo denním chlebem manažera Šimona. Výkonnostně žďárský hokej rostl a to nejen díky „A“ týmu, ale i mládež o sobě dávala vědět a produkovat talenty nejvyšší úrovně, navíc se postupně dařilo splácet obrovský dluh a dostat klub do vyrovnaného hospodaření, a tak je zřejmé, že působení šéfa SKLH pokračovalo úspěšně.

Ovšem nebyly to jen tyto úspěchy. Hokej měl také hodně nepřátel, se kterými se musel Šimon vypořádat, a jsou to věci, které by ani po letech nebylo dobré zveřejňovat. Můžeme vzpomenout třeba na problémy s rolbou, dírou v ledu, zákaz vstupu na led pro SKLH atd. Ale zmiňme třeba to, že hokejový klub pod Šimonovým vedením vybojoval na městě založení Sportovní komise, jíž se stal členem, a hlavně vytvoření grantu na podporu mládežnického sportu ve městě (a později i dospělého). O to více je zarážející, že mezi ty, kteří házeli hokeji klacky pod nohy, byli právě někteří představitelé jiných sportovních oddílů. Jeden ze sporů s tehdejší Tělovýchovnou jednotkou skončil dokonce před soudem.

Za všechny tyto starosti a problémy, jejichž řešení stálo obrovské úsilí a fyzické i psychické vypětí přišla nakonec odměna. Tou bylo partnerství se společností Cooper Standard, která dopřála na určitou dobu žďárskému hokeji nikoli blahobyt, ale spíše malý oddech a poněkud menší stresy a starosti s krytím rozpočtu. Bylo to ale jen na poměrně krátkou dobu a přišly další problémy, když odešel hlavní partner, pak navíc následoval covid, ekonomická krize a další nepříjemnosti.

JEDNA Z NEJÚSPĚŠNĚJŠÍCH ÉR ŽĎÁRSKÉHO HOKEJE

A tak není divu, že po těch cca patnácti letech (13 let jako generální manažer, 2 roky jako sportovní manažer) bylo vyčerpání a únava Miloše Šimona po všech stránkách příliš vysoké a bylo nutné předat žezlo, aby tu žďárskou hokejovou káru potáhl zase někdo chvíli dál. Každopádně je nutné Miloslavu Šimonovi za jeho obrovský kus práce, který pro něj rozhodně nebyl živobytím, ale láskou a obětováním, velmi poděkovat a nad výsledky jeho práce smeknout pomyslný klobouk. Jeho jméno se navždy zapíše do dějin žďárského hokeje mezi ta nejvýznamnější a jeho éra za jednu z nejzajímavějších a také jednu z nejúspěšnějších v celé více než osmdesátileté historii.