Nejdůležitější je „cítit nohy“, říká lékař Plamenů Michael Jirčík

Kdy a proč jste začal působit pro SKLH?
V lednu 2002 mě oslovil tehdejší manažer žďárského ledního hokeje pan Bohumil Prachař. Jednalo se o občasnou výpomoc u A týmu na závěr hokejové sezóny. Protože se mnou byli hráči spokojeni, nastoupil jsem od sezóny 2002/2003 jako klubový lékař a tuto funkci zastávám dodnes. Sezóna 2016/2017 bude tedy mojí patnáctou.

Živíte se jako lékař. Jakou jste studoval školu?
Vystudoval jsem lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Mojí specializací je ortopedie. Ortopedie je chirurgický obor zabývající se léčbou zranění pohybového aparátu, ale především prevencí, konzervativní léčbou a rehabilitací neúrazových poruch pohybového a podpůrného aparátu všech věkových kategorií. Ale to přece každý, kdo viděl první sérii kultovního seriálu Nemocnice na kraji města, ví …(smích) Od roku 1996 pracuji na ortopedickém oddělení nemocnice v Novém Městě na Moravě, současně od roku 2004 na zdravotním středisku ŽĎAS ve Žďáru nad Sázavou provozuji privátní ortopedickou ambulanci.

Sportovní lékař - co jste pro to musel udělat? Jsou třeba speciální kurzy? A co tato práce všechno obnáší?
Sportovní lékař není správné označení pro to, co u týmu dělám. Sportovní medicína je samostatná specializace. V týmu SKLH plním funkci klubového lékaře a mým úkolem je především prevence a léčba zranění. Jsem přítomen na všech domácích utkání týmu mužů, kde zajištuji zdravotnický servis pro domácí i hostující tým. Drobná, lehká i střední poranění ošetřuji přímo na zimáku v adekvátně vybavené ošetřovně, a pokud to zdravotní stav hráče dovolí, umožním mu rychlý návrat do hry. Pokud je rozsah zranění vážnější nebo okamžitým zapojením hráče do hry hrozí zdravotní následky, nedoporučím mu pokračovat ve hře. V případě potřeby zajistím odvoz zraněného sanitním vozem do nemocnice, která zraněnému buď ambulantně či za hospitalizace poskytne potřebná vyšetření (RTG, CT, SONO, od letoška bude k dispozici i magnetická rezonance) případně zde podstoupí bezodkladnou operaci. Hráčům SKLH doléčuji jejich poranění ve své ambulanci. Pokud musí hráč podstoupit operaci, provedu ji osobně, nebo je nasměruji k některému z mých zkušených kolegů na ortopedickém oddělení v nemocnici v Novém Městě.

Pokud hráč trpí jinými problémy, které se netýkají pohybového aparátu, řešíte to také?
Když hráče trápí onemocnění, které je mimo moji specializaci (srdeční, dýchací, zažívací, urologické a jiné potíže), zajistím mu ošetření u příslušného specialisty. Při své práci kladu důraz na prevenci, která spočívá ve správné životosprávě a regeneraci. Masáže po tréninku a po zápase předchází řadě úrazů, které jsou způsobeny sportovním výkonem a přispívají k rychlé regeneraci sil. Toto našim borcům zajišťuje skvělý dlouholetý klubový masér pan Luboš Veselý. O jeho „zlatých ručičkách“ kolují legendy. Navíc jeho nakažlivý optimismus vnáší pohodu do celého týmu. Kromě týmu mužů mám na starosti i tým staršího dorostu, za nějž hraje můj mladší syn Jakub, ale pomáhám i hráčům ostatních kategorií.
K předchozí otázce jen dodám, že žádný absolvovaný kurs z lékaře neudělá klubového lékaře bez základních předpokladů. Můj recept na to jak se stát klubovým lékařem ve 4 krocích:
    1. musíš milovat tento sport
    2. musíš si průběžně doplňovat své vzdělání, mezi které patří i sledování změn v pravidlech této hry
    3. musíš dostat šanci
    4. když už dostaneš šanci, musíš stát tam, kde nepřehlédneš zranění a přitom sám zůstat nezraněn
Takže pokud má nějaký lékař zájem pracovat pro skvěle fungující tým, může se na mě či vedení klubu obrátit. Vybavíme ho potřebnými informacemi, zaškolíme a rádi přijmeme do našich řad!

Jaká nejzajímavější příhoda se Vám na hokeji stala?
Při každém hokejovém utkání není o zajímavé příhody nouze - vidím špičkové výkony na ledě i mimo něj. Při hře si vychutnávám krásné góly, obětavé obranné zákroky, vnímám emoce radostí a nadšení po vyhraném utkání, ale i zklamání z proher jak v kabině, tak v hledišti. To vše ke sportu patří. Nepřestávám obdivovat nasazení hráčů a celého realizačního týmu, kteří po práci, ve svém volnu makají pro tým. Stále se setkávám se zajímavými lidmi, které přerůstají v pevná přátelství. Z mnoha setkání zmíním to poslední, ze závěru uplynulé sezóny, kdy jsem měl tu čest se ve VIP salonku SKLH osobně setkat a vypít kávu s legendou československého ledního hokeje panem Stanislavem Neveselým. Jako malý kluk jsem hltal každé jeho slovo. Tento pán ve svých 80 letech oplývá úžasnou moudrostí, nadhledem, přehledem a doslova srší energií.

Jaké nejhorší zranění jste na ledě zažil?
Nejhorší zranění jsou ta, která vedou k předčasnému ukončení kariéry hráče a samozřejmě ta, která mohou ohrožovat na životě. Ode mě se nedočkáte žádných konkrétností. Bez souhlasu těch, které jsem ošetřoval, jsem vázán mlčenlivostí. Obecně ale platí pravidlo, že čím nižší soutěž se hraje, tím častěji dochází ke zraněním, protože chybějící hokejové umění se často nahrazuje houževnatostí a silou mnohdy hraničící s brutalitou. Nejvíc zranění jsem musel ošetřovat v sezoně 2007/2008, kdy tým mužů odešel z 2. ligy do krajského přeboru. Tehdy byl nárůst nejrůznějších zranění trojnásobný. Ani nevíte, jak jsem uvítal, když jsme hned v první sezoně vybojovali postup zpět do vyšší soutěže. Dále si dovoluji poznamenat, že zdaleka neplatí přímá úměra: čím více je krve na ledě nebo čím větší kost je zlomena, tím se jedná o vážnější poranění. Z dlouhodobého hlediska jsou podstatně vážnější poranění vazů a kloubních chrupavek. Doslova o život jde hráči tehdy, když se pohybuje čelem k mantinelu a zezadu ho narazí rozjetý protihráč a udeří ho do hlavy či krku. K dalšímu kritickému momentu dochází, když hráč dojíždí puk a 2-3 metry od mantinelu vjede do rýhy v ledu a bez cizího zavinění avšak v plné rychlosti narazí hlavou do mantinelu. Takové a jim podobná situace se vyskytnou snad v každém zápase. Po takovém střetnutí hráč zůstane nehybně ležet na ledové ploše. Lhal bych, kdybych řekl, že po tolika letech strávených mezi střídačkami ve mně nezatrne. Ovšem mojí povinností je poskytnout pomoc, takže vyrážím na ledovou plochu a než začnu s poraněným jakkoli hýbat, zeptám se ho, jestli ví kde je a hlavně jestli cítí nohy. Dosud jsem vždy slyšel odpověď: nohy cítím. Z mého pohledu je tedy nejlepší to utkání, které skončí bez zranění nebo s „jen“ malým šrámem.

Kdo se nejčastěji zraňuje - útočníci, obránci nebo brankař?
Častěji ošetřuji útočníky. Vysvětluji si to tím, že jich je na ledě jednak víc než obránců a jejich zaujetí vstřelit soupeři gól více potlačí přirozený pud sebezáchovy. Můžeme namítat, že většině brankářů pud sebezáchovy zcela chybí, když dobrovolně vlezou do branky a nechají na sebe střílet puky. Ale na druhou stranu si musíme uvědomit, že mají ze všech hráčů na ledě nejdokonalejší výstroj.

Vy sám jste hokej hrál? Jaký je Váš nejoblíbenější sport?
Do svých 18 let jsem hrál za Žďár lední hokej, byl jsem brankář. Takže asi nebude překvapením, že mým nejoblíbenějším sportem je právě hokej. V televizi sleduji kromě něj i dobrý fotbálek. V poslední době se mi ale zalíbil i biatlon a vždy se těším na zimní i letní olympijské hry. Ostatní prominou, ale atmosféře zimního stadionu, kde se odehrává hokej „na živo“ s fandícím publikem se nic nevyrovná…